Leden 2011

Dotknout se větru...

27. ledna 2011 v 21:23 | Mína La Voisin |  Autorská próza a poezie

Domů šla sama, tak jako vždycky. Pršelo a mrazivý vítr jí cuchal vlasy. Plakala, ale nikdo
si toho nevšímal. Jsou to jen kapky deště... vždyť přece prší...
Vešla do domu, zabouchla dveře, odhodila tašku a běžela do pokoje. Tam otevřela okno
a nechala se obejmout mrazivým vzduchem. Dívala se dolů, jak déšť rozráží vzduch
a rozplývá se na hladinách louží.

Pak si sedla k počítači. Chvíli se bavila s někým, komu tak strašně chtěla důvěřovat,
ale čím dál častěji cítila, jak jí zrazuje. Přála si, aby ji někdo naučil nevěřit. Aby jí někdo vzal
její naivitu a tvář malé holky, co v očích lháře vidí něco krásného. Aby někdo zničil její důvěru
v to, čeho se nikdy nedočká. Věděla, že už nic není jako dřív. Už mu na ní nezáleží. A nikdy nebude.

Odpojila se. Utekla. Nechala ho tam jen s tím, že ho potřebuje, ať si s tím naloží jak chce.
Za chvíli se ozval telefon. Nereagovala na něj. Neodpovídala na zprávy, vypínala hovory.
Nechtěla mluvit s nikým. A s ním... už vůbec ne. Ležela na posteli a nechávala slzy stékat
do polštáře. Plakala hořce, hlasitě, ale nikdo ji neslyšel, nikdo nebyl doma. Nikdo nepřišel, nepohladil jí po vlasech, neobjal. Nikdo se nepozastavil a nezeptal se, co se děje. Nikdo se nezajímal. Nikdo...

Ležela nehybně až do soumraku. Všechno se ponořilo do tmy. Po stěnách běhaly šedé
stíny. Lampy venku se nerozsvítily. Všechno zůstalo nehybně stát ve strnulé temnotě
dnešního večera. Pohnula se poprvé po třech hodinách. Protáhla se, bolelo jí celé tělo.
Oči měla opuchlé, zrudlé, oteklé. Pálilo jí každé mrknutí a víčka jí přišla těžká, jako z olova.
Někde za těma smutnýma, prázdnýma očima jí bolelo. Ostrá bolest jí protínala myšlenky.
Pomalu se zvedla a otevřela okno. Vyklonila se ven a natáhla ruce. Chtěla se dotknout
větru. Chtěla ho cítit mezi prsty, v dlaních, na zápěstích.
Nešlo to...

Vrátila se k posteli a zhroutila se k zemi. Zakryla si zkřehlýma rukama obličej a potlačovala
slzy. Vytáhla krabičku ze svého tajného úkrytu. Po paměti našla narezlou žiletku
a s nepřítomným výrazem si do hřbetu ruky udělala 3 krvavé rány. Položila se na zem
a nechala krev téct. Vysvobození ale nepřicházelo. Cítila úlevu, ale jen na okamžik.
Pro klamný pocit štěstí, co trvá jen pár chvil bude mít navždy jizvy. Rány, které nebude
moci skrývat věčně. Horká krev se řinula ven. Hledala bolest. Nahrazovala fyzickou bolestí
tu psychickou. Hledala bolest a nacházela ji tam, kde to vůbec nečekala. Hledala bolest,
aby věděla, že ještě žije. Hledala bolest, aby pro ní mohla žít. Když už pro nic jiného...


Telefon mlčel. Už se neozval. Nebyla dost silná na to, aby se ozvala sama. Byla příliš hrdá
a příliš slabá. Unavená. Chtěla křičet, ale zradil ji hlas. Zatnula pěsti a zavřela oči.
Přemohla slzy. A tak zamkla své srdce, otupila ho, schovala. Nedá ho už nikdy, nikomu.
Už ho nedá.

Nějak se dokázala zvednout a znovu si lehnout do postele. Upřeně se dívala k otevřenému
oknu a poslouchala táhlé tóny větru. Zpíval. Zpíval sladce, krutě, věděla, že zpívá o jejích nenaplněných, zmařených snech. Chtěla se dotknout větru, když tak smutně zpíval... pro ni.
Na parapet dopadly první kapky. Zavřela oči a lhala sama sobě v zoufalé naději, že až se probudí, zjistí, že dnešek byl jenom zlým snem...

Probudila se do mrazivého rána. Běžela zavřít okno a všimla si, že déšť se změnil na sníh.
Všude bylo bílo. Chvíli se rozmýšlela, vyklonila se ven. Divoký vítr jí čechral zcuchané dlouhé vlasy. Vyhoupla se na parapet a sledovala horizont. Vycházelo slunce. Po tváři jí stekla slza.
Skočila.
Dotkla se větru a padala...

Když dopadla do sněhu, necítila už vůbec nic.
Jen oranžové zimní slunce jí naposledy zahřálo do tváře...


Život s CFS - Když spánek nestačí

26. ledna 2011 v 19:35 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Mělo mi být za dva měsíce jedenáct. Měla jsem prožít svá poslední dětská léta a užívat
si pubertu se všemi radostmi i strastmi. Místo toho jsem byla vytržena ze svého malého nevinného světa a vhozena do dospělosti.

CFS - Chronický únavový syndrom

26. ledna 2011 v 17:29 | chronicky-unavovy-syndrom.cz |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
CFS je "hned po AIDS největší zdravotní a ekonomickou hrozbou". To prohlásil
Dr. Byron Hyde v dubnu 1990 na prvním světovém sympoziu o CFS v Cambridge (Anglie).
"The Journal of Emergency Medicine" vysvětluje, že CFS je "choroba, která postihuje více systémů, protože zasahuje centrální nervový a imunitní systém a často také systém
kosterních svalů". Tato nemoc vzbuzuje velký zájem. Když o ní americký časopis
"Newsweek" otiskl článek, získalo toto číslo největší popularitu za celý rok. Pracovníci
CDC (Středisek pro sledování nemocí v USA) v Atlantě vzali nemoc vážně. Tato
zdravotnická instituce poskytla lékařům v publikaci "Annals of Internal Medicine" kritéria
neboli soubor projevů a příznaků této nemoci, a tím ji oficiálně uznala. CDC nazvala
uvedenou poruchu jako chronický únavový syndrom, protože společným hlavním
příznakem je úporná únava.


Chronický únavový syndrom - video 2

22. ledna 2011 v 19:33 Chronický únavový syndrom - Život v polospánku


Chronický únavový syndrom - video 1

22. ledna 2011 v 19:32 Chronický únavový syndrom - Život v polospánku


Sanguinariani – nekonečný hlad po krvi část 1.

22. ledna 2011 v 18:29 Sanguinarian - Život ve stínu krve
Sanguinariani -  nekonečný hlad po krvi

Sanguinariani, jejichž název vznikl z latinského slova Sanguinarius, neboli "Žíznící po
krvi", jsou zřejmě to, co lidi napadne po vyslovení slova "upír" či "vampýr".
Jak samo jejich jméno napovídá, jedná se o typ upírů, kteří skutečně pijí krev,
jelikož ji potřebují pro doplnění své energie. Určitým způsobem jsou tedy
sanguinariani nejtypičtější a zřejmě též nejpočetnější z řad upírů. Jedná se o klasický
typ upíra, zuby, nesnášenlivost světla a podobně.
Na Sanguinariany se názory však značně liší. Buď se takto označují klasičtí upíři,
živící se krví a neschopní živit se pouze čistou psychickou energií (tuto energii můžeme
označit jako prána či čchi). Ve stavu nejvyšší nouze zvolí krmení v psychické formě,
neuspokojí je však tolik jako pití krve.

Druhý názor však zřejmě převažuje. Sanguinariani jsou podle této teorie upíři
v lidském těle, nebo spíše upíří energie v lidském těle (přímo v něm přebývající či
na něj napojená, například z astrálu). Tito "lidští upíři" jsou smrtelní, projevují se
u nich však některé základní znaky klasického upíra. Jedná se například
o nesnášenlivost některých jídel (ačkoliv - jelikož se jedná o upíří "duši" nebo
spíše řečeno energii v lidském těle, mají potřebu taktéž přijímat klasickou lidskou
stravu), citlivost na světlo apod. Pociťují velké nutkání k pití krve. Krev shánějí od
"Dárců", což bývají především nejbližší příbuzní, či partneři (těžko si dnes dokážeme
představit, že hladový upír skočí v temné uličce po své oběti), aby je zásobovali čerstvou
krví za účelem uspokojení - nikoliv však erotického, nýbrž tělesného (ve smyslu tělesných
funkcí, energie) a psychického. Krev jejich "hlad" uspokojí více než kterékoliv jídlo či nápoj.

Sanguinariani – nekonečný hlad po krvi část 2.

22. ledna 2011 v 18:17 Sanguinarian - Život ve stínu krve
Sanguinariani -  nekonečný hlad po krvi část 2.

A co vědecký názor na tuto"upírskou problematiku"? Odpověď zní vampyrismus,
virus V5 nebo Renfieldův syndrom. Vampyrismus je vědecké, nebo spíše lékařské
označení pro poruchu osobnosti, kdy se člověk cítí být upírem, fascinován upíry
a pitím krve, mnohdy ji však nepožije. Vampyrismus je stále diskutovaným a málo
probádaným tématem.