Bez života

28. února 2011 v 15:39 | Mína La Voisin |  Autorská próza a poezie
Spadla klec! Jsem uvězněná
zpátky ve stínech svého nitra,
kdo ví, co se se mnou stane,
co bude za chvíli? Co bude zítra?

V bolestech sedím v tichu toho ticha,
bez práva na život, co chtěla bych žít,
to ticho bez hlasu v každé mé ráně dýchá,
je to mým údělem, jen trpět a snít?

Bez práva na úsměv, bez práva na štěstí,
vím, jak chutná smrt a jaký má pach,
cítím ji ve stěnách, všude, v každém pokoji,
mám takový strach... tak obrovský strach...

Topím se v bezmoci, žalu a hrůze,
třesu se zimou, mám v kostech chlad,
"Snad budete v pořádku, na těch snímcích nic nevidím."
Je to otrava životem? Možná jen hlad.

Hlad po slunci, teplu, světlu a po štěstí,
po příjemných večerech a klidných ránech,
po dlouhém spánku, bez snů o hřbitovech,
po normálním životě, jen výdech a nádech.

Po tanci, po práci, po lehkosti na těle,
po barvách v srdci a pírkách na duši,
po běžných starostech a malých radostech,
po malém úsměvu, co mi prý sluší.

Po slzách z veselí, po citu v rukách,
po jídle, co nechutná maltou a bahnem,
po šumění listů, po větru a po dešti,
po čase bez pláče, pro mě tak drahém.

Po zpěvu, bláznovství a procházkách na kopci,
co je to za žití, být jenom v posteli?
Nemoct si oddychnout, spát a být radostná,
jak snést ten úděl, snad daný mi anděly?

Ať mi bohové prominou, já ten dar proklínám!
Už s ním žít nechci, já dávám ho zpět!
Možná to bude stát vysokou cenu...
jen ať je to pryč, hned, prosím, hned!

Vzpomínám na dobu, kdy bylo mi výborně,
kdy jsem se učila žít jen s jedinou bolestí,
teď je jich snad padesát, prosím Vás, pomozte!
ono to nekončí, jak to mám obelstít?

Možná jsem šílená, jenže to šílenství
drží mě na živu, nutí mě vstát,
jenže já nechci žít, nechci se vzpírat,
už chci jenom spát... jen v klidu spát...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama