Zápisník CFS - 13. 2. 2011

13. února 2011 v 23:01 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Posledních pár dní bylo ve jménu zmučeného žití. Nevím, nakolik se CFS ještě hodlá
promítnout do mého života, nevím, kolik mám času na to, abych to zjistila. Chvílemi mám
strach, že ho moc není.


Jsem příliš unavená na to, abych sepisovala dlouhý spis o tom, co se událo. Je mi stále
ještě tak zle, sice ne tolik, jako před třemi dny, ale pořád to trvá. Dvě noci jsme prozvracela,
omdlévala jsem, nespala. Potom jsem zase usínala už v šest hodin odpoledne. Pronásledují
mě sny, ve kterých slyším ženský hlas, který křičí, bolestí a hrůzou a nevím, jestli se mi nezdá
o mém vlastním křiku. Vídám změti stínů, bez obsahu a bez obrazu, jen šedé obrysy něčeho,
co se zjevuje a zase mizí v těch chvílích, kdy spím. Tělo se mi třese, nejvíc asi ruce. Teploměr ukazuje 26 stupňů a mě je taková zima, tak strašná zima. Všechno mě tak bolí a hlava se mi
točí. Jsem tolik unavená, i když, ačkoliv ulehnu ke spánku, kolikrát nespím. Záda mám jako zpřelámaná, nohy slabé a bolavé, v žaludku mě řezavě tlačí. Hruď mi cosi svírá, cosi,
co jakoby mi chtělo říct, že dech mám od života jen půjčený a tak nějak dýchám na dluh
a naskakují úroky. Dva dny jsem skoro nejedla a co jsem do sebe dostala ve mě stejně dlouho nezůstalo. Z každého jídla se mi dělá zle. A venku místo toho jara, co se tak zdánlivě blížilo, zase leží sníh. Byla bych raději, kdyby pršelo. Snad nejradši bych byla, kdybych mohla jen 
bez hnutí ležet v posteli, v šeru mrtvolně tichého pokoje, kde by bylo slyšet jen to stejné, monotónní, neustále se opakující "kap... kap... kap" z kohoutku nad dřezem. Jen ležet se zavřenýma očima, tak dlouho,  než by to "kap... kap... kap" zaniklo ve zvuku deště, co by vytrvale ťukal do oken, jako by se chtěl podívat dovnitř. Jen poslouchat vítr, jak rve mraky
na cáry a prohání se mezi domy, naráží do okenic a do stěn a jeho ozvěna kvílí na panelákových chodbách. Jen šero, šedivý, tichý den, déšť, vítr a k večeru, abych zahnala stíny noci, světlo jediné čajové svíčky na stole za mými zády. To světlo by mě hřálo ve vlasech a venku by se v loužích odrážel celý můj uplakaný, rozbolavělý, unavený svět. A pak, až by kraj zalila tma, pak bych si přála jen spát, beze snů, bez nočních můr, bez buzení, jenom tvrdě spát.

bhjb
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama