Zápisník CFS - 6. 2. 2011

6. února 2011 v 20:10 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Včera ráno něco vonělo ve vzduchu. Studený vítr vál, mraky po obloze přímo letěly, větve
stromů zpívaly podivnou, sladkobolnou píseň a mě nadešel první ze dvou posledních dnů,
kdy jsem se měla rozhodnout, jak dál. 
A já se rozhodla.


Jak říkám, vítr foukal do dešťových mraků a hnal je k severu. Nesl s sebou prazvláštní vůni.
Byly v ní cítit kapky deště, možná i jaro, možná jen rozbahněná hlína a stará tráva, ze které
slezl poslední sníh. Byly v ní cítit dálky, zima, smutek, stesk, zároveň naděje, co přichází
s každým novým zítřkem. Seděla jsem na parapetu u okna, v promrzlých rukách bublifuk
a nechala jsem vítr, aby vytvářel mýdlové bubliny, které se rozletěly nad střechu a stoupaly
k uplakanému nebi. Snad jsem si přála být na chvíli bublinkou, rozletěl se do kraje a podívat
se ven. Chtěla jsem se jít projít, ale můj žaludek mi dal najevo, že opět nesmím, pokud nechci
mít co dočinění s jeho vzpourou. I když mi bylo chladno, zůstala jsem sedět v okně ve čtvrtém patře, v okně, co patří malému bytu. Malému, ale mnou tak milovanému, protože vím, že se do něj každý den vrací člověk, který mě miluje a i když jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, bude mě milovat i nadále. Proč jsem si tím tak jistá? Protože mu věřím.

Zavřela jsem okno, vrátila bublifuk na stůl a napůl už věděla, k jakému rozhodnutí dojdu.

Poprvé mi tohle řešení navrhla maminka už před dvěma měsíci a já ho tenkrát odmítla. Podruhé jsem její návrh začala řešit před týdnem a já už si nebyla tak jistá, jak se rozhodnout. Když mě viděla doktorka, spíš než moji chřipku jsme řešily CFS a ona mi stejnou věc, co měla na mysli maminka, navrhla také.

Zkoušela jsem doma číst, psát, brouzdat po internetu, dívat se na filmy, zkrátka dělat to,
co vždycky. Nešlo to, musela jsem myslet na jinou věc. Když jsem nic nedělala, seděla jsem
a dívala se do nikam, nebo mi slzely oči. Nechtěla jsem na to ani pomyslet, ale nemohla jsem jinak.

Přišla jsem k rodičům a zeptala se jich na jejich názor. Zeptala jsem se své lásky. Shodli se.
A já je poslechla.

Musím teď přerušit vysokou školu. Ne napořád, jen na rok a půl. Musím se soustředit na svůj
klid, potřebuji chvíli oddechu, kdy nebudu muset řešit dobu, po kterou spím nebo kdy si jdu lehnout a vstávám. Potřebuji chvíli bez závazků, povinností, stresu. Potřebuji dobu, po kterou budu moci vysadit prášky, které beru, ale které vysadit nejdou, když "máte nervy", protože je
to Neurol, který, ačkoliv paradoxně má pomoci, je mi na obtíž. Potřebuji chvíli na uklidnění
a odpočinek. Neukončuji školu na pořád, jen na okamžik. Tohle není selhání, prohra, neúspěch, zbabělost, ústup ani složení zbraní.

Nikdy.

Já se totiž nevzdávám.

jghj
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dáda Dáda | E-mail | Web | 7. února 2011 v 21:29 | Reagovat

Tvé úvahy jsou překrásné, vžívám se do Tvých slov... Will, drž se, ju? :).. Odpočívej, relaxuj, nestresuj se a nabírej energii do dalších let. Věřím, že se školy nevzdáváš, ještě se tam uvidíme ;)..

2 Mína La Voisin Mína La Voisin | 8. února 2011 v 11:35 | Reagovat

[1]: Moc ti, Dáduško, děkuju za podporu :)) Ve škole se samozřejmě ještě uvidíme, mě se jsoucno filosofického světa jen tak lehce nezbaví :D

3 StoneRose StoneRose | Web | 9. února 2011 v 19:49 | Reagovat

Willush,já vím,že ty se nikdy nevzdáš :) Jseš naše bojovnice :)

4 Dáda Dáda | E-mail | Web | 10. února 2011 v 0:29 | Reagovat

Nemáš zač děkovat ;)
"Mě se jsoucno filosofického světa jen tak lehce nezbaví :D" - dobře ty :D Ještě jí to natřeš, tomu věřím :) Hodně štěstí :) A brzy naviděnou ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama