Wulfila, dcera vlka

20. března 2011 v 0:47 | Mína La Voisin |  Aktuality
Dnes jsem měla možnost si v tichu slunečného odpoledne, samozřejmě schovaná za hradbou závěsu, přes tři hodiny číst. Mír a klid mě chvílemi odváděl od řádků knihy k mým vlastním myšlenkám. Hlavou mi pluly obrazy, stíny světa, ozvěny lesů a laskavost květin. Náhle se mi srdce na moment zastavilo a pak se rozbušilo, rozběhlo vstříc vzpomínce, která vytryskla
z hlubin těch nejkrásnějších nezapomenutelností. V mysli jsem opět prožila zážitek, který mne bude provázet do konce života a utvrdil mne, že lidský svět není to, kam patřím.


Řekněte, že jsem blázen. Je mi to jedno. Já vím, co jsem. Vím to dlouho a utvrdilo mne v tom mnoho lidí, pracujících s energiemi a jemněhmotnými bytostmi, léčitelé i čarodějky.
Ale od toho dál.

Stalo se to kdysi v jedné zoo. Od malička miluji vlky, cosi mě k nim přitahuje, tak jako můra míří za světlem, já se jako velká můra lepím na vlčí žárovku. Prodrala jsem se davem u vchodu a rovnou, jako kdybych byla vedena za ruku neviditelným průvodcem, jsem bez mapy zamířila a taktéž neomylně dorazila k výběhu, kde jsem přes hlavy hulákajících, bezohledně se strkajících lidí stočila směr pohledu k těm nejkrásnějším tvorům, které znám. K vlkům.

Dva mladí, hnědošedí vlčci skotačili a se sourozeneckou hravostí na sebe doráželi. Když se unavili, uložili se do prohlubně pod košatým stromem. Za chvíli se opodál uložil do tmavozelené trávy statný alfa samec a jeho družka, štíhlá alfa samice
s popelavě šedou srstí s medově hnědým zdobením zůstala nehybně sedět u jeho boku.
Mladý omega samec zůstal se sklopenýma ušima ležet dál od skupinky. Za zády se jim, schován v živém plotu, dral do výšek drátěný plot. Z mé strany se tyčilo vysoké sklo, zasazené do bytelného, obřího dřevěného rámu. Dav, znuděn tím, že se "nic neděje", se pomalu rozcházel. Zůstala jsem stát sama s třemi lidmi. Zamířila jsem ke sklu. Odpočívající vlci,
jako by byli domluveni, všichni naráz zvedli své vlčí tváře a dívali se mým směrem. Naklonila jsem hlavu na stranu a krásný mladý vlk, syn tolik podobný své nádherné matce, po mě pohyb zopakoval. Omega samec nastražil uši a zase je sklopil. Popošla jsem blíž. Samice, matka,
se zvedla a zamířila ke sklu. Ostatní ze skupiny zvrátili hlavu k nebi a sborově zavyli.
Ten zvuk přilákal návštěvníky zoo zpátky k výběhu. Mě se zaryl do duše jako hrot šípu se zaryje do masa. Pálil a škrábal, jako by se chtěl dostat hlouběji do mého nitra. Pustila jsem ho. Ucítila jsem jak se mi v hrudi rozpíná teplo a moji mysl zalévalo světlo, čistá síla, čistá krása, čistá moudrost a čistá láska. Pocit nezměrné věčnosti, nekonečné krásy a bezbřehého souznění.

Alfa samice došla až ke sklu. Chvíli se na mě dívala svýma našedlýma očima. Poklekla jsem
a přitiskla ruku k ušmudlanému sklu. Za zády jsem cítila přítomnost skupiny lidí. Vzrušením
a zvědavostí se rozšeptali a zněli jako roj zmatených včel. Věděla jsem proč. Z druhé strany vlčice opřela svou velikou hlavu o studené sklo. Přesně tam, kde spočívala má dlaň. Cítila jsem mravenčení v prstech. Dokonale krásné vlčí oči se upřeně zadívaly do těch mých. Pohnula jsem rukou v náznaku letmého pohlazení. Vlčice se plnou vahou těla opřela o sklo a zavřela oči. Učinila jsem totéž. Mravenčení zesílilo a já se najednou cítila tak vyděšená, slabá, vytržená
z vlastního domova a násilím odvedena od svých milovaných. Tak sama. Tolik mi někdo chyběl. Otevřela jsem oči dokořán. A pochopila jsem.

Cítila jsem všechny. Mladí vlci, narození v zajetí, prastaré volání skoro neznali. Omega samec byl tiše smířený s osudem odsouzence, na kterého chodí zírat jedno uřvané rozmazlené dítě za druhým. Ona se nesmířila. Ona ne. Nechápala jsem, co se děje a jak se to děje. Slyšela jsem slova a zároveň je neslyšela, viděla jsem obrazy, zároveň byla jako slepá. Vlčí hlas mi prorůstal myslí. Byl tak sladký, čistý, nádherný, plný touhy po svobodě, plný touhy po krajině svého srdce, ze které byl násilým vyrván a odveden sem, do železo-skleněné kobky, vystaven na odiv ukřičeným, páchnoucím lidem. Zpod zavřených víček vlčí matky kanuly neviditelné slzy. Bolelo mne na hrudi. Svíravý pocit uvnitř mne byl jako bodající dýka, bolest byla tak trýznivá, nepředstavitelně trýznivá a stravovala mne. Obrovská lítost a smutek mne zalévaly jako vlny rozbouřeného moře. Zrak se mi zamlžil. Nešťastná vlčí duše mnou proplula a slzy mi tekly po tváři jako dva slané vodopády. Věděla jsem, co ta nádherná bytost za upatlaným sklem cítí. Netušila jsem, jak to vím, ale věděla jsem. Ruka mi klesla k tělu. Dav za mými zády se rozbzučel ještě zuřivěji a tlačil se mi až na ramena, když jsem se v kleče posunula blíž
a opřela se o sklo tělem. Pravý spánek mi prochladl pod ledovým dotekem skla. Pak jsem ucítila horko. Pohlédla jsem směrem ke sklu a setkala se s tím nejnádhernějším, nejláskyplnějším, nejmírumilovnějším a nejčistším pohledem, jaký jsem kdy viděla. Vlčí oči byly blízko těch mých, až se mi zdálo, že se do sebe v následujícím okamžiku vpijí. Že se sklo rozplyne a já se dotknu hebké vlčí srsti, zabořím do ní dlaně, přitisknu se k tomu štíhlému tělu a rozpustím se do něj. Rozpustím se do vlčí duše a vrátím se tam, kam mě táhne srdce. Domů. Domů k nim. Domů k mým milovaným, k mým sestrám a bratrům. Cítila jsem a slyšela volání jejich druhu, svého druhu. Cosi jsem neslyšně šeptala přes pootevřená ústa, neznatelná slova, která jsem neznala, nerozuměla jim, sama je neslyšela ani v mysli, mi splývala z rychle se pohybujících rtů. Uslyšela jsem vytí samců. Dav o krok ustoupil a nějaké dítko zakřičelo.
V zápětí jsem si uvědomila proč. Seděla jsem na zemi, přitisknutá k vlčímu tělu za sklem, slzy mi tekly přes horké tváře a já, jako blázen, jako pomatená, bláznivá osoba, která utekla z
psychiatrické léčebny, já vyla také.

Probral mě až dotek dlaně mojí maminky na rameni. Uvědomila jsem si své vlastní bytí
a ta stříbrná nit, pouto mezi mnou a vlčicí za sklem, se přetrhla. Přesto jsme obě stále věděly, že patříme k sobě. Já citila její důvěru a věděla jsem, že ona cítí tu mou.

Než jsem to nádherné stvoření opustila, vytáhla jsem z brašny fotoaparát a zvěčnila si její tvář, stále přiblíženou ke sklu. Můžete se na ni pak podívat, hned dole pod článkem. Věřím,
že v těch očích uvidíte to stejné, co tam stále znovu a znovu vídám já. Lítost nad svým zajetím, přesto cosi, co by člověk pojmenoval úsměvem. A za tím vším celý vesmír, celé universum. A lásku. Tolik kříšťálově čisté, nezkažené, průzračné lásky matky, sestry, přítelkyně. Nechtěla jsem od ní odejít. Nikdy. Musela jsem. Tak se za ní alespoň každý rok vracím, pokládám dlaň na to stejné špinavé sklo a dívám se, jak ta nejkrásnější bytost světa ulehá k zemi blízko mne a dává mi znát, že mě vítá a že ví, že k ní patřím stejně tak, jako ona patří ke mě....

Když jsem byla sama, pokradmu jsem v noci otevírala okno... už to nedělám, nechci vzbudit milovaného muže, který mi, ponořen do spánku, oddechuje po boku v laskavé tmě noci, a tak alespoň vysílám kamsi do prostoru pozdrav. Dřív jsem otevírala okno a když mne obestřel ten známý, tichý pocit vlka, vyla jsem k nebesům. Za chvíli se vesnicí rozezněly hlasy psů. Zaznamenali poselství volnosti a krásy a důvěrný, prastarý původ jejich rodu je volal. A oni mu odpovídali.

Od té doby, co mi byl věnován tento nádherný vlčí dar, jak toto setkání nazývám, jsem postřehla, že něco je trochu jinak. Cítím pachy i vůně, které druzí neumějí zachytit. Vidím dobře i za šera, někdy i za tmy, ale za tmy vidím dobře pouze venku, v místnosti jen málokdy. Slyším zvuky, které ostatní nezaznamenají. A má intuice, ačkoliv já jí říkám instinkt,
je vybičován na maximum. Už mi zachránila život. Vycítím, když je něco tak, jak nemá být. Umím se řídit rozumem, ale pokud srdce naléhá, poslechnu raději je. Instinkt
mi zachraňuje mi život a zbavuje mě více a více naivity a důvěry v lidské pokolení, neboť zkrátka dříve či později poznám, že se něco děje, že se mi "něco prostě nezdá". Nikdy mi instinkt nelhal, ani v poslední době. Něco se ve mě probudilo. A já pořád slyším to hebké volání lesů, hlíny, přírody, která mne zve, abych se k ní vrátila, navrátila se zpět do jejího lůna a zbavila se pout lidského žití a stala se opět tím, co ve skutečnosti jsem. Můj duchovní průvodce je vlk. Někdo říká, že jsem také vlkem. Někdo, že jsem vílou. Někdo, že prostě obojí. Možná. Rozhodně nejsem tím, čím jsem nikdy nechtěla být a nebudu chtít být. Nepatřím k rodu, jehož tělesná schránka mne momentálně vězní. Vím to já, má rodina, moji duchovní strážci a poradci, ví to i vlčice, která mne přijala za sebe rovnou. Vím, jak nenávidí lidi. Přijímá je jen proto, že jí dávají najíst a ona ví, že musí žít a tohle je jediný způsob. Tak proč se mi otevřela? Odpovídá mi pokaždé, když ji navštívím. Protože nejsem jako ostatní.

Protože uvnitř nejsem člověkem.

Myslete si klidně, že jsem magor. Je mi to jedno :)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sejmii* Sejmii* | Web | 20. března 2011 v 1:00 | Reagovat

hezký!!..
am mám dotaz.. : baví tě focení?? ano?? tak se přihlas do soutěže kterou jsem nazvala Užij si s fotákem!!! :) Více se dozvíš na mém blogu doufám že se přihlásííš!! :)

2 Mína La Voisin Mína La Voisin | 20. března 2011 v 1:18 | Reagovat

[1]: Děkuji :)
Podívám se :)

3 StoneRose StoneRose | Web | 20. března 2011 v 2:24 | Reagovat

ou...wow...páni..pardon,já jen jak jsem se koukla na tu fotku...neuvěřitelný tam je fakt všecko vidět..Úplně chápu jak se cítíš,jelikož si taky nepřijdu tak docela jako člověk..občas mě to prostě chytá víc,ale i normálně mám prostě pořád pocit,že jsem jiná než ostatní a možná proto mě lidi tolik neberou mezi sebe protože je se mnou něco jinak a oni neví co.Já to vlastně taky nevím...Ale znám ten pocit,že je asi něco jinak než by být mělo..
Krásnej článek,úplně jsem to viděla před očima jako film :)

4 Drappi Drappi | 20. března 2011 v 11:02 | Reagovat

nádhernej článek....závidím ti, protože netuším jaké to vědět kam patřím...neznám ten pocit, ale zní to nádherně...

5 Mína La Voisin Mína La Voisin | 20. března 2011 v 17:43 | Reagovat

[3]: Tak tak... přesně ten pocit, něco máš v sobě nalazeného na jinou strunu, jako když zní housle. Jenže ti, co neznají noty, neumí hrát jako ty a tak nebudou tvojí melodii nikdy rozumět...

6 Mína La Voisin Mína La Voisin | 20. března 2011 v 17:45 | Reagovat

[4]: Já si o sobě myslím, že patřím k tobě, na to místo po tvém boku. Ale chápu, že ke mě se jen tak lehko patřit nedá.

7 StoneRose StoneRose | Web | 20. března 2011 v 18:41 | Reagovat

[5]: krásně řečeno :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama