Zápisník CFS - 15. 3. 2011

15. března 2011 v 22:13 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Úvodní věta konečně zní - bylo mi dva dny líp.
Následující věta zní - zase přestává.
Další věta - A předtim to taky moc slavný nebylo.


Opět jsem po nějakou dobu nepsala. Jako vždy to nebylo tím, že bych nechtěla, ale bohužel tím, že jsem nemohla. Vrátila se mi chřipka a ještě s větší razancí, než předtím. Horečka mě sklátila na 5 dní, dusila jsem se kašlem, zvracela a už pomalu přemýšlela, co jsem zapoměla zapsat do závěti. Chřipku jsem sice nějak zvládla a dokonce se i zaradovala, že mě zase všechno bolí "normálně", je mi špatně "normálně" a z nosu mi teče "normálně jako po celý rok".

Dva dny byly fajn. Dokonce jsem absolvovala i dvě procházky, po kterých jsem sice myslela, že nadešla má poslední hodinka, ale rozhodně mi "bodly". Čerstvý vzduch udělal na nějakou tu chvíli zázraky s mojí bolavou hlavou. Ale zpět ke dnešku a k mému momentálnímu fyzickému rozpoložení. Ani teď nevím, jak si pořádně sednout, protože mě bolí záda a svaly na nohou. Začalo mě zlobit i pravé rameno, respektive svaly z krku, které se táhnou až k rameni a do paže. Bolí jako čert, těžko se mi s rukou hýbá, i když s ní normálně pracuji. Občas se mi stane, že křeč prostoupí celou rukou až k zápěstí. Netuším, jestli jsem si svaly na rameni nějak nachladila nebo jen "přeležela" nebo jestli je to to staré "ztuhnutí", co už jsem dlouho nezažila. Svaly mi ztuhly, ztěžkly, rozbolavěly se stokrát víc než "normálně", těžko se mi chodilo, chvílemi až tak, že mě maminka musela podpírat, když jsem se rozhodla (nebo mě okolnosti donutily) se zvednout. V ruce jsem neudržela ani skleničku s vodou a zvednout peřinu bylo nepředstavitelné peklo. Pokud je to tohle, divím se, že můžu ještě psát. Pravda... dávám si přestávky, když mě rozbolí svaly tam, kde má normální člověk biceps a já nějaké rozměklé bláto. Musím si často protahovat nohy, protože jinak cítím, jak mě začínají bolet klouby, ať už jde o kolena nebo kyčle, a připadám si jako důchodce, co si stěžuje paní doktorce potom, co si přišel pro předpis na mastičku na bolavý voko. Hlava mi chvílemi třeští, ale rychle to přechází, takže to tolik neřeším. Jen občas zabolí tak, že se bolest protáhne skrz oči až do zubů, takže můj obličej momenty vypadá tak strnule, jako by mě před několika tisíci lety ten xicht zaživa nabalzamovali, mumifikovali a narvali mě do sarkofágu k Nefertiti, aby i v rakvi vedle ní byl někdo, kdo nutně vypadá hůř než ona. Ty dva dny jsem sice spala až do dvanácté polední, ale asi jen proto, že jsem se v noci snad stopadesátkrát probudila a to i když beru prášky, po kterých jsem vždycky celou noc spinkala jak když mě do vody hodí. I dnes jsem se několikrát probudila a spánku zrovna moc nedala.

Nejradši mívám rána a dopoledne. To mi bývá tak "nejlépe" (v rámci možností). S nadcházejícím večerem se stupňuje podivný pocit a mě je hůř, začíná mi být špatně od žaludku a tak se modlím, abych tentokrát usnula bez potíží (jelikož i to mi již začíná činit problémy) a spala celou noc aspoň tak nějak jakože dobře. Zatím mé modlitby vyslyšeny nebyly. Je mi celý den příšerné horko a vlastně jsem dnes vůbec nevytáhla paty z postele a celý den se tu válím v tričku na spaní (bych řekla "jak za starých časů"). Na jídlo nemám ani pomyšlení a v poledne jsem do sebe nacpala trochu jídla už jen z nutnosti. Občas si kousnu sušenky nebo čokolády, abych udržela přísun nějakých těch tuků/cukrů, ale i to mě za chvíli přejde (Jak se řeklo v Kameňáku "A už mi nechutná ani to, co jste mi zakázali.").

Teď tak nějak nevím, jak si sednout, nebo lehnout. Na pravou stranu si lehnout můžu jen na chvilku, rameno protestuje. Z levé strany protestuje žaludek, na zádech záda, na břiše nohy, takže bych nejspíš měla odletět do vesmíru a vyspat se někde ve stavu beztíže. Ale jak se znám, tak vím, že mi je ze všeho hned zle, a blbě by mi nejspíš bylo i z toho stavu beztíže.

O svém psychickém stavu mluvit nebudu, protože na ten momentálně kašlu, ačkoliv si všímám toho, že jsem paranoidní a nevěřícná a tak nějak se nedovedu z ničeho radovat. Ale rameno mě chvílemi bolí natolik, že to zaměstnává veškeré mé myšlenky a na nic jiného už síla mého myšlení nestačí, neboť, jak kdysi někdo chytře prohlásil, "Myšlení bolí". Snad mě nyní trochu potěší (a utěší) déšť, který ti pošahaní meteorologové pořád slibují na víkend a na poslední dva všední dny. Upřímně mi nějak uniká rozdíl mezi všedními "pracovními" dny a víkendem, protože jsem pořád doma a nějak nesleduji dění venku (a příliš mě bolí paty na to, abych je někam vytáhla). Čumím leda, jak se všichni na facebooku radují ze sluníčka a kdesi cosi a já tu nadávám a všechno mě rozčiluje, zprávy, když mi někdo zavolá, i reklamy v televizi, a to včetně těch, na které jsem si už zvykla. Chvílemi sedím, chvílemi klečím, chvílemi ležím a v každé poloze mě bolí něco jiného (jenom to rameno prostě ve všech).

Zjišťuji, že vzít do pravé ruky hrnek je šílenost a bolest se rozlézá do zad, do svalů na hrudi a na bocích a do podpaží. Buď potřebuji masáž nebo aby se po mě někdo prošel v těžkých botách. Už i to psaní je náročné... Dost na to, abych s ním, alespoň pro tentokrát, už přestala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama