Zápisník CFS - 27. 4. 2011

27. dubna 2011 v 15:41 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Poněkud delší dobu jsem nepsala - nebyla jsem toho schopna. Byla jsem na imunologii
a musím říct - stálo to za to. Doteď nevím, jestli jsem tam šla aby mě vyléčili, nebo jestli mě tam poslali na porážku... Nu, ukáže se asi časem. Každopádně, alergická reakce, ze které se ještě teď vzpamatovávám, byla skutečně pro fajnšmekry...


Imunologie. Co k tomu jen říct. Zavolala jsem si pro výsledky a raději mi rovnou řekli, ať si přijdu osobně. Čekala jsem, že mi podají rovnou mé vlastní parte, podle toho, jak se celá ordinace tvářila, ale místo toho mi doktorka dovolila nahlédnout do tabulky v počítači, kde mezi 15 všelijakými hodnotami zářilo 6 rudých a asi 3 nebo 4 růžové, o čemž mi bylo řečeno, že ty červené jsou velmi špatné, růžové zhoršené (v tu chvíli jsem měla pocit, že si to parte sepíšu sama). Doktorka mi hrobovým hlasem vykládala, že hodnota obrany proti jakýmsi virům, týkajícíh se bílých krvinek, má normu v čísle 1... moje číslo svítilo jak halogen... měla jsem nutkání protřít si oči a - skutečně. Má hodnota mluvila sama za sebe, nebylo třeba vysvětlování. Na monitoru se skvělo číslo 8. Mou imunitu doktorka označila jako "Totálně
v pytli...", přičemž se nejdřív zadrhla na styl "totálně v pr...ytli," takže zde jde bez větší nápovědy pochopila, co tím chtěl básník říci. A proč? Před těmi deseti lety, kdy jsem měla tu takzvanou "angínu", jsem ve skutečnosti měla mononukleozu. Má dětská doktorka se na mě
ale vykvákla (takže ty výsledky jí donesu a donutím jí ten papír zežrat), takže jsem tu mononukleozu "přechodila"... A já se celých deset divím, proč mi žloutne bělmo v očích
a mám játra v háji! Proč asi...

O dalších rudých a růžových hodnotách jsme už nemluvili, možná proto, že jsem byla bledá jako mramor. Dostala jsem recept na Imunor, koenzimQ 40 a ještě cosi. A pak přišla památná chvíle... Injekce. Injekce naplněná bílkovinami a bílými krvinkami, co vycucali z jakýsi dámičky ve Španělsku. Prý mi to píchnou na zkoušku. Jestli se mi nic nestane ("Jestli se mi nic nestane"???... zajímavé), budou mi španělský krevní výcuc píchat každé tři týdny. Jehlička mě kousla, hodinu jsem seděla v čekárně... nic. Dostala jsem jenom hlad. To prý bylo positivní znamení a já mohla jít domů, do háje nebo kamkoliv jinam se mi zachtělo (takže jsem jela do Chebu).

Fajnový byl den v Chebu a fajnový byl také druhý den s přítelem, který jsme načnuli procházkou po lese a zakončili filmem v peřinách. Idylka. Jako vyšitá. Stačilo 7 sekund, abych si zopakovala "Nechval dne před večeří" - v mém případě "Nechval dne, pokud neudržíš večeři v žaludku aspoň půl hodiny".

Prvně jsem zvracela asi v 6 hodin odpoledne. Pak jsem se, třesoucí zimou, usadila do křesla. Když už se mi dělalo trošku líp, zašla jsem za maminkou. Chyba. Čtyři patra dolů a dvě nahoru udělaly to, že jsem ani nedovřela dveře a už visela hlavou v míse. Raději jsem ani nevečeřela. Když se mi žaludek trošku uklidnil, udělala jsem chybu číslo dvě. Sešla dvě patra a vylezla čtyři patra zase zpátky domů za přítelem. Do dvou minut jsem se válela po míse, zvracela, žaludek mi kdosi drtil ve svěráku, až mi to vehnalo slzy do očí. Původně jsem přičítala vinu balíčku čipsů, který jsem s chutí odpoledne snědla, ale problém byl v tom, že jsem zvracela, i když už nebylo co. Vyzvracela jsem cokoliv, co jsem dostala do žaludku, včetně prášků na spaní - takže to spaní vypadalo spíš jako cvičení milicí. Po osmém zvracení jsem přestala počítat, takže nevím, kolikrát jsem běžela, ale odhaduji to tak na 12 vrhů, včetně jednoho uprostřed neklidné, zpocené, příšerné noci a druhého ihned po probuzení. Skutečně jsem si myslela, že nastala má poslední hodinka (na to, že si to myslím tak čtyřikrát do týdne, to tentokrát bylo skutečně na vážno). Měla jsem šílené křeče v žaludku, na místě, kde jsou játra, v zádech na ledvinách a pálil mě jícen jako kdybych vypila nejmíň fridex. Ležet jsem mohla jen na levé straně nebo na zádech, protože když jsem se položila na pravý bok, do dvou minut jsem běžela zvracet nebo se mi alespoň udělalo extrémně zle. Což bylo značně nepohodlné, neboť po dvou dnech ležení jen na levém boku a na zádech už jsem cítila snad i proleženiny, nemluvě o mých otlačených kostech. Bolela mě i hlava, špatně se mi dýchalo, svět se mi motal.

Tři dny trvalo, než to nejhorší opadlo a ještě dnes, den čtvrtý, se mi každou chvíli dělá zle a cítim bodání a tlak v žaludku. Bolí mě hlava a všechno mi vadí, kdeco mě štve a irituje a navztekává. Jíst musím opatrně (a přitom bych žrala, až bych brečela, jak já říkám). Takže, jak se zdá, španělská krevní inkvizice udělala své a já už v životě nechci nic španělskýho vidět.

A co se bude dít dál? Ukáží léky a čas...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mabon mabon | E-mail | Web | 15. května 2011 v 12:55 | Reagovat

Ahoj, dovedu si představit, čím už tolik let procházíš, protože mám CFS taky. Tahle nemoc je fakt jako z hororu, jenomže všechno se odehrává uvnitř. Kdo ji nezažil, těžko tomu uvěří, natož aby to pochopil. Ale ty máš skvělý dar popsat to, co cítíš a prožíváš. Když mi bývalo nejhůř, taky jsem si o tom psal web. Třeba tam najdeš nějakou inspiraci. Pokud budeš mít pocit, že ti můžu nějak pomoct, ozvi se. Hodně štěstí, Will, drž se, ať to všechno zvládneš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama