Zápisník CFS - 8. 4. 2011

8. dubna 2011 v 20:31 | Mína La Voisin |  Chronický únavový syndrom - Život v polospánku
Občas mám pocit, že už to asi nepřežiju. I když mi ani 13hodinový spánek (má běžná spací doba) nestačí, dopomůže alespoň k tomu, že můžu určitým způsobem "dungovat". Dva dny
za sebou beze spánku a pak noc, kdy jsem se budila snad každou hodinu. Jak já říkám, "to si zase ze mě život jednou vystřelil." Jsem, jak by tento stav označil můj muž, "vykydaná".
Tento stav se už snad ani totiž nedá nazvat přetažením nebo únavou.


Dva dny za sebou, včetně noci mezi nimi, jsem prokoukala do tmy s tím, že mi bylo zle, zvracela jsem, bolela mě hlava a motala jsem se. Poslední dvě jmenované věci trvají do teď. Dnes v noci jsem jakž takž spala, usnula jsem neklidným spánkem někdy okolo jedenácté večer, za což zřejmě vděčím spánkům na spaní. O 40 minut později jsem se opět probudila.
A pak opět usnula, vzhůru byla zase někdy kolem prvé hodiny raní, pak znovu, pak ve 4 ráno, pak ve 3/4 na 5 ráno, pak v 5 ráno, kdy můj muž - který taktéž už dva dny nemůže spát,
šel vynést smetí, aby si alespoň provětral hlavu, v 5 hodin a pár minut, když se vracel, poté asi v 7 ráno, pak ještě jednou a nakonec jsem po své ranní dávce neurolu kolem půl deváté ráno upadla do jakéhosi komatu, ze kterého jsem se s pocitem, že mě musel přejet nejméně kombajn, probrala v 1 odpoledne. Celé to příšerné spaní/nespaní jsem se prý cukala, škubala sebou a vůbec jsem asi i ve spánku zaběhla prvních sto jarních kilometrů...

Přičítám tento podivný, příšerně ospalý, ale nespavý stav stresu, který jsem v nedávné době zažila a od kterého se zřejme odvíjí i mé zažívací potíže, neboť je zázrakem, když se mi podaří v žaludku udržet jídlo. Zdá se, že jsem také znovu zhubla a to o dost. Hádám, že by mi mnoho dívek závidělo mou postavu, ovšem to, co provází její "tvorbu" by určitě zažít nechtělo. Doufám, že se mi dnes podaří alespoň nějak spát. Vypadá to, že moje obvyklé prášky na spaní už pořádně nezabírají, ale nerada bych si nechávala předepsat silnější, protože už mám pocit, že takových silných prášků na které se tvoří závislost beru dost a nerada bych do své sbírky přidala další chemický exemplář. Bylinek jsem se vzdala už dávno, zkoušela jsem snad všechno, jen ty jedovaté asi ne. Odporně mě bolí celá záda, nohy mám jako z kamene a ruce zdřevěnělé. Víčka mám jako z olova a padají mi přes oči jako špatně držící rolety, ale když se dotknout těch spodních. zase vystřelí vzhůru. Hlava se mi motá a jen těžko skládám svoje myšlenky tak, aby tvořily souvislé věty. Včera večer už jsem byla tak "zamotaná", že jsem ani mluvit nemohla, mlela jsem bláboly, naštěstí můj muž pochopil, co jsem chtěla asi říct.

Chtěla jsem začít pracovat na rubrice Tajemná místa ( http://wilhellmine.blog.cz/rubrika/tajemna-mista ), ale ta zřejmě bude muset počkat, až budu schopná dostat se dál, než
do vedlejšího vchodu k mamince. Po většinu dne jen nečinně zírám nebo jen tak brouzdám
po internetu, protože je to ta nejsnazší věc, která tolik neunavuje a zároveň mě trochu drží
v bdělém stavu, neboť se obávám toho, že kdybych si dovolila přes den usnout, v noci bych svítila do tmy jako radioaktivní voda okolo reaktorů ve Fukušimě. Jaro je v plném proudu, slunce hřeje a vzduch už se začíná tetelit, i když občas zafouká chladnější vítr. Já tu sedím
v otevřeném okně, mnu si bolavé čelo, modlím se, abych nemusela zvracet, protože bych se
od okna jen tak rychle nedostala a dívám se na mraky a holuby, jak křižují nebe a tak nějak jim závidím, protože těm snad tolik zle není. Polovina zvuků mě přivádí k šílenství. Je mi buď horko nebo se cítím jak po vánočních prázdninách za polárním kruhem, které jsem strávila
v šestatřiceti popůjčovaných svetrech, protože jsem si doma zapoměla přibalit k podvlíkačkám péřovou bundu a už už přemýšlím, jestli bych si neměla pro jistotu koupit ribano na horší časy, které, doufám, snad nepřijdou. A často cítím horko i zimu zároveň a nevím, jestli se mám obléknout a spíš se zahřát, nebo pár svršků odložit a raději se ochlazovat (takže to většinou nechám tak, jak to zrovna je).

Na imunologii mi vzali snad stopadesát ampulí krve a požádali mě, abych si za týden zavolala pro nové výsledky, takže jsem jako na trní a modlím se, abych se nedozvěděla o nějakých nových zvýšených hodnotách ze zvýšených hodnot čehosi a tutoho a tadytoho a navíc i tohoto, což jsou mé "pracovní názvy" pro celý ten lékařský žargon.

Maminky večeře byla jako vždy výborná, jen je mi teď neskutečně zle od žaludku.
Od včerejška mám zpátky své tiky, poněkud výraznější, než dřív, neboť se mi vrazily nejen
do nosu, tváří a čela, ale už i do rtů a brady, takže místy vypadám jako by mě čekal náběh na epiletický záchvat. Hlava se mi motá, jako kdyby mě po ní praštili palicí a jen pevně doufám, že zítra bude líp, protože můj miláček slaví narozeniny a já bych se nerada celým dnem prohekala, místo toho, abych mu dělala radost tak, jak zamýšlím.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Drappi Dragorinus Drappi Dragorinus | E-mail | Web | 8. dubna 2011 v 22:25 | Reagovat

je mi hrozně když čtu a hlavně i vidím jak ti je :-(( ...cítim vinu za to jak ti je

2 Mína La Voisin Mína La Voisin | 9. dubna 2011 v 17:27 | Reagovat

[1]: Broučku, vždyť ty za to nemůžeš :-* Takhle moje tělo prostě blbne už léta :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama