Zpověď Sanguinaruianky

29. dubna 2011 v 16:09 | Mína La Voisin |  Sanguinarian - Život ve stínu krve
Všechno se točí kolem ní. Život, smrt, znovuzrození, štěstí, nenávist, láska, touha a chtíč. Už je to dávno, co jsem poprvé ucítila její chuť. A byla moje. Jenom moje, moje vlastní. Pak mi ta vlastní přestala stačit. Krev. Stačí mi občas. Po kapkách, po troškách. Možná bych ale přeci jenom byla šťastnější, kdyby poté, co otočím vodovodním kohoutkem, čas od času tekla proudem.


Přišlo to rychle. Nevím, co jsem viděla prvně. Obrázek? Film? Nebo jenom to slovo, kdesi napsané v novinách. Začala jsem se zajímat o upíry, jako mnoho z mých tehdejších vrstevníků. Co u nich bylo módní záležitostí a zálibou, to se u mne projevilo jako posedlost. Musela jsem vidět, slyšet a číst všechno o nich. O těch krásných, starých, moudrých, vznešených a krvelačných. Upíří obrázky jsem měla všude, v počítači, v deníkách, na stěnách, v peněžence, v penálu, po šuplíkách, zastrkané v sešitech i knihách, jen tak se povalující na stole nebo na zemi. Všude. Hltala jsem každou novou krví prosáklou knihu a každý film, co mi přišel pod ruku. Čím víc jsem se o všechno upírské zajímala, tím víc jsem cítila, jako by mi to všechno bylo důvěrně známé, nebezpečně blízké. Deja vú. To něco v těch obrázcích, knihách, článcích i filmech bylo prostě moje. Mé, mé vlastní, cosi ve mně, co zatím jen dřímalo a čekalo na probuzení. A pak jsem si přiložila krvácející prst ke rtům...

Vířilo to a bublalo. Tisklo se to k mým kostem a k masu. Proudilo mi to žilami, prožíralo se mi to mozkem a srdcem. Ta chuť! Ta krása! To uspokojení! Žádné jídlo, žádný nápoj, nikdy mi nic nedalo tolik slasti. Jen krev. Byla voňavá, kluzká, tmavá, lepkavá, opojná, medová, žhnoucí... a tak sladká, tak sladká! Byla cítit mokrým železem a zároveň zahradou plnou růží, letní nocí, zimní tmou, deštěm, sněhem, větrem, měsíčním paprskem, stříbrem hrany dýky, diamanty, chladnou vodou v řece, sluncem prohřátými kameny, jemností lesního mechu, vášní lásky, prvním nádechem novorozeněte a posledním výdechem umírajícího, hutným povětřím staré hrobky, řídkým vánkem vrcholků hor, magií, kouzlem, smíchem, pláčem, tepajícím teplem plamene svíce, podvečerními stíny, dotekem Hekaté a šuměním vrby. Ta chuť byla dokonalá, lepší, než jakákoliv chuť jídla, chuť nápoje, chuť polibku. Dokonalejší než cokoliv jiného na světě!

A pak jsem poprvé okusila cizí krev, krev kamarádky. Nechala mě olíznout zraněný hubený prstík, z legrace, když jsem prý tak "upírská". Nechutnalo to jako moje krev. Ta její byla kyselá a byla cítit kořením. Necítila jsem tu sladkou železnou chuť, jen nakyslé cosi. Ale bylo to jedno. Cizí krev, pravá cizí krev. A pak... jsem chtěla znovu. A znovu. A víc.

Zařekla jsem se, že nebudu pít od cizího. Nikdy od cizího. Beru si krev od těch, co mi zároveň s ní dávají i lásku. Po kapkách, co se na špičku jazyka vejde. Poprvé jsem pila od kamaráda. Nedovolila jsem mu říznout se hluboko, stačila mi troška. Pak od mých lásek. Nikdy jsem je nenutila, ale všichni věděli, co žití se mnou obnáší.

Bušení srdce. To šílené bušení srdce. Ozvěny zvonů mi duní v uších a ohlušují mou mysl. Všechno jde teď stranou. Rána se otevírá. První krůpěj rudého nápoje bohů tryská před mýma očima z rozšklebeného masa a roztržené kůže. Za okny už je tma a vítr ohýbá mladé stromy k zemi. Přikládám k ráně ústa. Krev mi pomalu vtéká dovnitř a vpíjí se mi do jazyka. Je tak sladká, tak opojná, má nade mnou jakousi tajemnou moc... Musím ji mít. Shrbená jako kočka, oči zavřené, čas neexistuje, nic neexistuje, jen já a krev. Má dávka. Dávka nutná pro přežití. Těch pár kapek, těch několik málo doušků... Rána je suchá. Už ze sebe nevydá nic.

Už ani nevím, kolik dní uplynulo od doby, co jsem naposledy cítila krev. Kolik dní... nebo jsou to již měsíce? Ani nevím... Jen vím, že se něco děje. Chřadnu, zmírám... A ta poslední dávka byla malá. Už mi nestačí. Potřebuji víc krve. Myslím na ní každou chvíli, vídám ji ve snech, když nechám klesnout víčka. To málo mi stačí jen jako poškádlení smyslů. Držím se, ale co když... budu příště potřebovat víc? A pak víc?
A co se stane, až...?

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simča Simča | Web | 29. dubna 2011 v 16:18 | Reagovat

To jsou ale nervy...
Krásně napsané!!!
Podpoř prosím blog RŮŽOVÉ PARAPLE v 2. kole SONB na http://asqwg.blog.cz - díky moc!!!
Mimochodem budu ráda,když se zastavíš,třeba tě u mně něco zaujme.Ahoj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama